Ve vymýšlení názvů jsem vždycky byla mimo. Ať už to byly přihlašovací jména na internetové hry, když  jsem byla malá, nebo třeba názvy blogů, kterých teda zas až tak moc není. Byla jsem schopna sedět půl hodiny na místě a vymýšlet jméno, které bylo volné. Pokud jste mě, jako sedmiletou copatou holčičku, chtěli zabavit, ukázali jste mi novou hru, kde je nutná registrace. Nakonec jsem skončila s tím, co mi zrovna přišlo na mozek ve chvíli, kdy mě hra "zadejte přezdívku" přestala bavit.

Dokopat se k blogování mi trvalo více než půl roku a pak další dva týdny, kdy jsem seděla na židli před monitorem. Přesně tak, dva týdny jsem jen vymýšlela název. Pomalu jsem začínala být zoufala a v hlavě se mi honily myšlenky jako: "Když ti trvá tak dlouho vymyslet název, jak dlouho ti bude trvat vymýšlení článku?". Nápadů bylo dost, ale vždy jsem se vrátila k tomu prvnímu, který mě donutil pohrávat si s myšlenkou, že by to mohlo jít.

Věděla jsem, o čem chci psát. Nechci být další #fitnessblogerka, která má #richlife a udělá reklamu na nejdražší protein, který se dá sehnat. Chtěla jsem psát o životě obyčejné holky, která má ráda cvičení, ale nehodlá do něj "vrazit" miliony. Ale více než to zoufale potřebuji motivaci a tu bych chtěla předávat dál.

Už pár pátků se denně dívám na tento obrázek, který je přišpendlený na mé nástěnce: